. Pejskové .

Matýsek se po krátké chvíli probudil a hledal psí sestřičky. Pak si ale uvědomil, že není doma a že jeho kamarádky tady nejsou. Ani Petr. Pro jistotu zavolal, ale nikdo se neozýval. Venku už byla tma a cizí prostředí na Matýska opravdu dolehlo. Začalo se mu neskutečně stýskat a byl rozhodnutý, že se vrátí domů. Sice vůbec nevěděl, kudy se dát, ale musel jít.

Potichu se vykradl oknem, které bylo pootevřené. Na parapetu se na chvilku zastavil a rozhlédl se. Okolí bylo ale neznámé a cesta domů tak hodně nejistá. Něco mu ale říkalo, kudy by se mohl dát. Rozhodl se tedy, že nebude na nic čekat a vydá se domů.

Seskočil do trávy a odběhl k brance, kterou přelezl. V dálce uslyšel cizí psí štěkot a trochu se lekl. Nikdy nezůstal takhle sám a ve tmě tu vše vypadalo trochu strašidelně. Sedl si a zaposlouchal se. Maličko litoval, že nepočkal do rána, ale stesk byl moc silný. Neslyšel sice žádný známý zvuk, ale něco mu říkalo, že cesta před ním je právě ta, kterou by se měl dát. Přidal znovu do kroku.

Uběhl kus cesty a zrovna se chystal trochu odpočinout, když zahlédl zvláštní stín. Také uslyšel šramot, který vycházel odněkud z křoví. Chvíli váhal, zda se má dát na útěk nebo vypátrat, co se to před ním mihlo. Vyhrála zvědavost. Pomalu, pomaličku se plížil k místu, odkud viděl pohyb. Najednou se naproti němu vynořila úplně cizí kočka. Byla velká a mourovatá stejně, jako Matýsek. Trochu se lekl.

„Co tu děláš?" zasyčela na něj kočka. „To je moje území a ty tady nemáš co dělat!" dodala vztekle.

„Ale já jdu domů, musím tudy jít. Ztratil jsem se a musím domů. Za chviličku budu pryč," ujišťoval cizí kočku Matýsek a strachy se přikrčil až k zemi.

„Ztratil ses? Jsi ještě prcek. To nevíš, že se takovému mrněti může docela snadno něco stát? Co tě doma naučili?" divila se kočka.

„Já vím, že musím být opatrný. To mi maminka náhodou říkala!" zaprotestoval Matýsek. „Taky moje psí kamarádky mě neustále hlídaly. Jenže, vlezl jsem někam, kam jsem neměl a teď to mám. Moc se mi stýská a tolik bych chtěl domů." Zavzlykal Matýsek tak žalostně, až se velká kočka nad ním slitovala.

„Teda, ty máš doma psí kamarádky? To já mám se psy špatnou zkušenost. Zrovna nedávno mě jeden opravdu velký pes honil, ale utekla jsem před ním na strom. Byl opravdu zlý," zvážněla kočka.

„Moje kamarádky teda vůbec zlé nejsou. Naopak. Hezky se o mě starají od samého začátku. Bydlíme společně a společně i spíme. Často dohromady s Petrem," chlubil se.

„Také znám pár koček z okolí, co se kamarádí se psy. Ale já s nimi tedy nekamarádím a nikdy ani nebudu," utrousila. „Ale co s tebou, mrně? Mohlo by se ti něco stát. Je tu kolem dost nebezpečno. Zvlášť pro tebe, když to neznáš." Znalecky vyhodnotila situaci velká kočka.

„Já budu opatrný. Budu si dávat pozor," sliboval Matýsek a vykulil na kočku svoje velké oči.

„No to vidím, hrdino! Jsi celý zmatený a vůbec nevíš, co tě může potkat. Budu ti muset nějak pomoct. Bydlíš daleko?" zeptala se.

„Já nevím, ale myslím, že to taková dálka není. Nějak to tuším," přiznal trochu klidněji Matýsek. Byl moc rád, že najednou není sám.

„Tak kočičí tušení není jen tak. Vždycky tušíme správně. Půjdu tedy s tebou. Znám to tady a ve dvou bude cesta bezpečnější. Stejně nemám kam jít. Přespávám v jednom starém domě." Vyprávěla Matýskovi kočka.

„Ty opravdu nemáš žádné kamarády? Ani dvounohé? A co jíš? Já dostavám jídlo od dvounožců a moje psí kamarádky také. Nejčastěji nám dává jídlo Petr!" divil se Matýsek.

„Nemám nikoho. Nikdo mě nechtěl. Tak jsem sama. Ale mě to nevadí. Můžu si dělat, co chci. To ty určitě nemůžeš." Odpověděla kočka.

„Můžu náhodou běhat po zahradě a také po domě, kde bydlím. Také chodím k sousedům za maminkou na návštěvy," trochu uraženě oponoval.

„No dobře. Já vím, má to svoje výhody, když máš nějaké dvounožce. Jenže já prostě žádné nemám, tak co nadělám. Teď aspoň chvíli sama nebudu, když půjdeme spolu hledat ten tvůj domov," usmála se kočka.

Matýsek se ke kočce přitulil. Byl tak šťastný, že našel spřízněnou duši. Už se tolik nebál. Říkal si, jak velké má štěstí. Pak se vydali s kočkou na cestu.

„Myslím, že bychom se tu v noci tolik toulat neměli. Mám o tebe trochu strach. Jsi ještě moc malý. Půjdeme ke mně a já ti ukážu, kde bydlím. Také si něco ulovíme, abychom měli sílu na zítra, až se dáme na cestu." Zkušeně dodala mourovatá kočka.

„Dobře, ale lovit moc neumím. Jenom motýly, ale žádného tu nevidím," konstatoval Matýsek a mourovatá kočka se tomu zasmála.

„To vůbec nevadí. Tam, kde bydlím, jsou myšky. Tak ti ukážu, jak se loví. Stejně by ses to měl naučit. Jsi sice ještě mrně, ale myšky bys měl umět lovit."

Matýsek byl docela nadšený. Maminka mu sice také ukazovala, jak se myšky loví. Ale zatím narazil jen na dvě a ty mu utekly. Až přijde domů, ukáže mamince a psím kamarádkám, jak je šikovný. Jakmile si však na Ťapku a Tlapku vzpomněl, začalo se mu zase urputně stýskat. Kočka viděla, jak posmutněl.

„Copak? Jsi nějaký smutný. Vždyť není proč. Nemáš už třeba hlad?" trochu se kočka strachovala.

Matýsek vyprávěl kočce, jak moc se mu stýská. Ale po cestě do domu na stesk zase zapomněl. Cesta byla totiž ve tmě dost strašidelná. Vůbec to tady neznal a ozývaly se tu zvuky, které nikdy neslyšel. Držel se za kočkou, aby se neztratil i jí a poslušně se nechal dovést až k jejímu domu.

Kočka hned po příchodu ukázala Matýskovi, kde budou spát a pak se vydali na lov. Měli štěstí. Kočce se povedlo ulovit pro každého jednu myšku. Trochu zahnali hlad a pak se šli prospat. Než ale usnuli, vyprávěl Matýsek kočce o své rodině. O psích sestřičkách, o Petrovi i o hodných dvounožcích. O tom, jaký je jeho dům a jakou mají krásnou zahradu, kde je toho tolik ke zkoumání. Také slíbil, že už nebude zvědavý tolik, aby zase provedl takovou hloupost. Kočka poslouchala Matýskovo vyprávění a docela mu záviděla. Nikdy totiž neměla dvounohé kamarády a psí už vůbec ne. Znala se jen s několika kočkami z okolí.

Ťapka s Tlapkou doma hodně smutnily. A nejen ony. Smutný byl i Petr a jeho maminka. Tatínek nasedl do auta a odjel zpět zeptat se, zda tam Matýsek někde není.

Když dorazil na místo, byl moc rád, že Matýsek ztracený není. Jenže nikdo netušil, že už je zase pryč. Všichni po domě hledali a volali, ale po kocourkovi ani vidu ani slechu. Tatínek ještě prošel zahradu a volal. Štěstí ovšem neměl. Bylo mu jasné, že ho Matýsek přeběhl a utekl. Byl moc smutný a vůbec nevěděl, kde ještě hledat. Nakonec se zklamaně vrátil do auta a odjel domů.

Všichni doma netrpělivě čekali, že se tatínek objeví s Matýskem. Jaké ale bylo jejich zklamání. Ťapka vůbec nevěděla, co budou dělat. Navrhovala dokonce Tlapce, že půjdou Matýska hledat. Pak se ale rozhodly, že ještě počkají, jestli se Matýsek neobjeví. Co kdyby ho minuly? A kde mají vůbec hledat? Tatínek se ale rozhodl, že další den odjede znovu hledat.

Matýsek byl tak unavený po tom všem, co prožil. Zrovna usínal. Zdálo se mu, že slyší svého dvounožce volat jeho jméno. Myslel si, že má jen krásný sen. Pak usnul opravdu tvrdě.