. Pejskové .

Pes náleží k čeledi šelem psovitých, které, nehledíme-li k vymřelým druhům, vyznačují se společným rázem. Postava jejich jest hubená, hlava podlouhlá s čenichem

prodlouženým; trup spočívá na vysokých tenkých nohách, ukončených malými tlapkami. Přední nohy mají obyčejně po 5, zadní zpravidla po 4 prstech, opatřených tupými drápy nevtažitelnými. Oči jsou veliké a světlu dennímu přístupnější nežli u koček, podobně boltce jsou špičatější a větší. V silném chrupu, jenž má 36 – 48 zubů, jest 12 řezáků, 4 špičáky, štíhlé a poněkud zakřivené; počet hrbolatých stoliček jest pro jednotlivé rody význačný. Srsť vyjma psa hyenovitého jest jednobarevná, pošmourná, od plavožluta do červenavohněda. Roční dobou druhdy velice kolísá, odkud též mnohá nejistota v rozeznávání druhů. Rody možno rozeznávati tři, z nichž dva dělí se opět na skupiny menší. Jsou to vlci či psi divocí (Canis) s kulatou zornicí a krátkým ocasem; lišky (Vulpes) se zornicí štěrbinovitou a dlouhým chvostnatým ocasem a konečně psi velkouší (Otocyon) s chrupem četnějším, odchylným. Druhů rozeznává se as 40 rozšířených po vší zemi. Madagaskar a Ceylon nemají žádných psů, Australie jediný druh pocházející od krotkých. – P. domácí (C. familiaris L.) žil v podruží člověka již v době předhistorické a původ jeho jest temný jako většiny zvířat domácích. Není však pochybnosti, že většina psů, jakkoli je člověk ve tvaru a způsobem života domestikací změnil, pochází od vlka evropského. Ostatní mají předky mezi různými druhy vlků a šakalů; zdali p. s liškou plodně se křižuje, není zjištěno nade vši pochybnost. Avšak jakkoli jsou někteří psi k zaměnění podobni vlku, cvičené oko rozezná nejen ve stavbě lebky, ale i v křížencích psa od vlka. Lebka vlka má ostřejší zakončení čenichu; čelo poměrně ostřeji vyniká nad temenem a hřbetem nosu u psa, což patrno jest již u psa rašelinného (C. palustris Rütim), předhistorického. Podivná zvláštnost všech psů domácích jest, že běhají »šourem«, t. j. že při klusu staví tělo šikmo ke směru pohybu, tak že přední a zadní nohu na téže straně kladou šikmo vedle sebe. Vlk a liška kladou však všechny čtyři nohy přímočárně, tak že stopa přední a zadní nohy téže strany se kryjí. Že p. nese ocas na levo obrácený, vysvětlují právě oním šikmým držením těla, kterýmž pošinutím hledí jaksi vyrovnati rovnováhu. Jako u vlka trvá i vývoj psa 63 – 64 dní; fena metá na místě tmavém 3 – 10, obyčejně 4 – 6, výjimečně až 20 štěňat, která zůstávají 10 – 12 dní slepa, v 3. až 4. měsíci mění mléčný chrup. Po půl létě menší plemena úplně dorůstají, větší psi rostou přes rok do výše a dostoupí vrcholu vývoje teprve rokem třetím. Průměrná délka života u psa jest 12 let; mimořádně dosahuje sice až i 20 let, pozbývá však sluchu a zraku, jen čich podržuje. Jiné zvláštnosti psa jsou, že hrabe zadníma nohama, kouše trávu při nastávající změně počasí, pije chlemstaje jazykem, močí stranou, má vlhký studený nos, málo se potí, při vedru nosí jazyk vyplazený. Než ulehne, krouží kol sama sebe, ve spaní dobře slyší a má sny. Blíží-li se pán, mrská ocasem, zkřiví tělo stranou a skáče radostně, pán-li mu lichotí. Teprv zdomácněním osvojil si p. zvláštní svou řeč, štěkání. Divocí psi neštěkají, zdivočilí zapomenou štěkání; naproti tomu míšenci vlků a psů, jsouce od mlada chováni, naučí se štěkati. Chovem a plemenitbou člověk zušlechťuje nejen vzezření, ale i povahu psa. – Co do duševní povahy p. vyniká ovšem nade všechna zdomácnělá zvířata. Rozumí každému pokynu svého pána, poznává mu i na očích, čeho si přeje, vyjadřuje i různými zvuky, pohybem tlapy, ocasu i jinými posunky své pocity a přání. Povaha vlastníkova a výchova působí i na povahu psa samého. Bernardin zachraňuje lidi, vlkodav španělských dobyvatelů Mexika rdousil a trhal Indiány. Žádný kmen lidstva není tak chudý, aby neměl aspoň psa za soudruha své bídy. Němý vyzáblý p. sleduje potulného Indiána v poříčí řeky Amazonské, věčně hladový krčí se u ohniště praobyvatele australského; tažný p. umožňuje Eskimáku cestování v končinách severu a pomahá Patagoncům loviti ryby v drsných končinách ohňové země. Podivuhodná jest přizpůsobivost psa k různým službám. Tu pomáhá pašerákům pronésti zboží, vyhýbaje se celním strážcům, onde pomáhá hasičům při požáru; na Nov. Foundlandě tahá sítě rybářům, jinde hlídá stáda a dům, pracuje jako »umělec« před diváky, točí rožeň, honí a loví, slouží i ve válce, neb odsouzen jest i na krmník k pojídání, jako u černochův, Indiánů, Polynésanů, v Číně a ve středověku i v Evropě. – Již na nejstarších památkách historických rozeznati možno různá plemena, jež člověk pěstoval za svými účely. Již na památkách assyrských a staroegyptských, řeckých a římských možno rozeznati hlavní tvary psů, jako křepeláky, psy lovecké, chrty, psy bojovné a ke štvanicím užívané, ano i jezevčíky a malé pinče. Podobné rozdíly lze viděti i na staroperuanských památkách z doby Inků. Osud psa byl všude a za všech dob rozdílný: tu dostávalo se mu pocty až královské a pomníků, byl hýčkán, stavěny mu nákladné psince, jinde jest opovrženým pariou, bývá jen kopán, bit, nejhoršími odpadky živen. A přece slouží vždy s oddaností tklivou a nezištnou. – P. podléhá různým cizopasníkům a nemocem. Při nedostatečném pohybu dostávají prašivinu, jsou-li krmeni potravou příliš tučnou a slanou, nemajíce dostatek čisté vody. Trápí je též blechy, klíšťata a vši. Svrabovitou kožní nemoc způsobuje zákožka psí (Sarcoptes squamiferus), která jest přenosná i na člověka. Jinou vyrážku kožní způsobuje trudník (Demodex folliculorum canis). Olysalost (favus) vzniká vřecky houby (Achorion Schönleimi), jež vnikají do váčků chlupových; pak lišej (Herpes tonsurans), jehož příčinou jest též houba (Trichophyton tonsurans), taktéž přenosná na člověka. Nebezpečnější nežli tito vnější cizopasníci jsou vnitřní, zvlášť tasemnice, jimiž trpívají hlavně psi lovečtí a jichž zná se 5 druhů. Taenia cucumerina vyskytuje se i u dětí. Nikdy nemá se proto dovoliti dětem, aby s psy se mazlili; psi nemají se bráti na klín, tím méně do postele; nikdo nemá se nechati lízati na rukou a obličeji. Nejhroznější nemoc jest pominulost, lyssa či vzteklina, kterou uváděni bývají do nebezpečí nejen ostatní psi a domácí zvířata, nýbrž též lidé. V době nejnovější s výsledkem snažil se o léčení L. Pasteur. Léčení jeho zakládá se na možnosti, očkováním předejiti nemoc. Jeho methodou léčí se ve zvláštních ústavech (též ve Vídni) lidé, pokousaní zvířaty bud' skutečně pominulými neb vzteklinou podezřelými. Zda p. zdráv, pozná se nejlépe po studeném vlhkém nosu; je-li nos horký a suchý, má-li p. oči zakaleny a nechuť ke žrádlu, jest nemocen. Nemocem podléhají vždy spíše psi zanedbaní a různí bastardi nežli psi čistokrevní, chovaní vždy za určitým cílem a jistým vkusem. P. čistoplemenný jest vždy pěknější, povahy vyrovnanější, a má-li i značnou cenu, věnuje se mu větší pozornost a péče. Smysl a porozumění pro čistá plemena není u nás tak vyvinut, jako v jiných zemích, zvlášť v Anglii. O nápravu v tomto směru dbají u nás odborné výstavy a zemský spolek pěstitelův ušlechtilých psů v Praze. Vypočítati nesčíslná plemena psů zde nelze, a jest i mnoho kolísavého u kynologů samých. Zde uvedeme jen přehled skupin nejznámějších. Skupiny tyto jsou: – 1. Chrti, nejstarší význačné plemeno s tělem štíhlým na vysokých nohách, s protáhlou mordou, s boltci dlouhými, do polovice vzpřímenými, srstí krátkou. Honí veden více zrakem nežli čichem, žena se rychle za zajícem. V Africe váží si velice ušlechtilého a bdělého chrta stepního, trpaslíkem krásného tvaru, u dam oblíbeným, jest chrt italský. K plemenům našemu podnebí přizpůsobeným náleží oblíbený chrt skotský, pokrytý srstí poměrně hustou a třikráte delší nežli u chrta obecného. Barva bývá černá a bílá, neb šedě tygrovaná. V době nejnovější jsou oblíbeni ruští chrti »barzoj«, kterých ve vlasti jejich užívají ke štvaní na vlky. Nepěkná zrůda jest nahý p. nitra Afriky; černá barva lysé kůže přechází po čase do přišedivělé a jeví časem skvrny masobarvé. U nás pro choulostivost a zimomřivost nevydrží dlouho. – 2. Dogy. Doga dánská, míšenec chrta a vlkodava, jest veliký ušlechtilý pes, bdělý a věrný; dříve užíván k honbě na vysokou zvěř, chová se dnes hlavně pro ozdobu. U nás častěji vídáme dogu německou, stejnoměrně tmavošedou neb hnědou. Vlkodav (mastiff), hafan nebo p. řeznický, jest těla zavalitého, mordy krátké, otupené. Za vlasť jeho pokládá se Irsko. Jest nejodhodlanější a nejstatečnější všech zvířat. Hodí se k honbě i zápasům i s divokými zvířaty. Vlastní dogy vyznačují se krátkou tlustou, v předu otupělou mordou, po jejíchž stranách hořejší pysky visí dolů, huby neuzavírají a zubův úplně nepřikrývají. Anglického bulldoga či boxera bylo pro jeho zuřivost užíváno již ve starém Římě ke krvavým hrám v cirkusech. Do čeho se zakousne, toho již nepustí. Pitvorný mopslík (mops) má zavalité tělo a nedůvěřivý, mrzoutský výraz v tváři. Pověstný »Beçerillœ, užívaný při dobývání Mexika k dávení Indiánů, byl doga kubská. Na Kubě užívali do nedávna strašlivých těchto psů ke stíhání uprchlých otrokův a k zápasům s býky. Zjevem úctu vzbuzujícím jest doga tibetská, veliké ušlechtilé zvíře, jež chrání v Tibetu stád i domu. – 3. Jezevčíci vyznačují se dlouhým válcovitým tělem, spočívajícím na krátkých zkroucených nohách; na veliké hlavě jsou svislé boltce, na velikých tlapách ostré drápy, srsť jest krátká, tuhá a hladká, barvy černohnědé. Jsou výborní slídiči, udatní a vytrvalí, tak že při honbě slepě se vrhají i na divokého kance. Lovecké náruživosti jejich používá se nejlépe k vypuzení zvířat z podzemních doupat, jezovců, lišek, vyder. Jezevčík vydrový jest míšenec rožnitoče, chovaného ve Francii a Vel. Britannii, s pinčem kosmatým. Výška jeho v plecích bývá až 60 cm. – 4. Ohaři. Pěkným velikým psům těmto náleží první místo mezi všemi psy domácími. Všickni jsou rození lovci, a více nežli u jiných záleží zde na čistém plemeni. Ohaři mají mordu dlouhou a tlustou, boltce široké, svislé (zavěšení) a dle srsti jsou krátko-, dlouho- a ostnosrstí stavěči; barvy bývají u nás bílé se skvrnami hnědými, řidčeji černými, ale jsou též úplně bílí, hnědí, černí nebo žlutí. Ohaři jsou zvířata učenlivá, chytrá, lovu chtivá a k honbě na zvěř přímo nezbytná. Viz níže psi myslivečtí. – 5. Psi hedvábní tvoří skupinu vzezření velmi rozdílného. Náleží sem malý psík krále Karla II., King-Charles, barvy tmavé s bílou náprsenkou a srstí dlouhou a jako hedvábí měkkou, jenž váží někdy jen 2,2 kg, a opět obrovský p. novofoundlandský, jenž vášnivě rád plove, pod vodu se potápí a po celé hodiny ve vodě vydrží. Hlavu má širokou, dlouhou, boltce prostřední, srsť kosmatou, měkkou; mezi prsty vyvinuta jest blána plovací. Sem řadí se i proslulý p. svatobernardský, jenž dle tradice řeholníků vznikl křížením dánské dogy s pyrenejským mastiffem, velikým psem ovčáckým. Ovšem, že bernardin našich výstav jest plemeno moderní, vypěstované pečlivým chovem a výběrem, které nemá se svalnatými krátkosrstnými pracovními psy kláštera, v ledové výši na výšině Velikého Sv. Bernarda položeného, nic více společného nežli typickou hlavu. P. leonberský (Leonberg ve Virtembersku) jest kříženec bernardina a psa novofoundlanského. Náklonnost k vodě jeví též chytrý pudlík, jenž má míti srsť buď úplně bílou nebo zcela černou, leda s bílou skvrnou na čele a na prsou. – 6. Pinčlíci liší se od pudlíků jen tvarem lebky. Rozeznávají se pinčové se srstí hladkou, (terrieři: honící foxterrier; bullterrier, bastard s bulldogem; anglický black and tan terrier) a pinčové hrubosrstí či »opičí«. – 7. Psi domovní slouží člověku nejvěrněji a bývají nejvíce zotročeni. Z nich p. ovčácký má jen špičky boltců převislé, podlouhlou hlavu s čenichem špičatým; srsť hustá, kadeřavá, mnohdy huňatá bývá barvy šedopřihnědlé. P. chytrý, věrný, ostražitý, neunavný. Skotští »collies« dovedou i bez člověka stádo vésti a uhlídati. Psa ovčáckého lze jako pudlíka vycvičiti ve hledání lanýžů. – Špiclík má hlavu a čenich špičaté jako u lišky, oči chytré, srsť buď hrubou a dlouhou, neb jemnou a krátkou. Užívá se ho za hlídače domu neb vozu. Stále se pohybuje a ozývá, horlivě ostříhá dům proti lupičům i dravcům. K oběma řadí se p. eskimácký seveřanům nevyhnutelný, původnímu divokému psu as nejbližší; nese boltce zpříma stojící, srsť má hustou vlnatou, výraz v obličeji lstivý. Psů eskimáckých užívá se k nošení břemen, 4 – 10 bývá jich zapřaženo do saní, pomáhají při lovu, hlídají a brání svého pána. Při tom zachází se s nimi špatně, což bývá příčinou jejich potměšilé otrocké a bojácné povahy; zbytků ryb dostává se jim a ještě málo za potravu, tak že značně zhubenějí. S ním příbuzný jest t. zv. p. losí skandinavských Laponců a Finův a ruskosibiřská lajka. – K divokým psům náleží jediný nevačnatý ssavec Australie dingo (Canis Dingo Blum.), bezpochyby úplně zdivočilý p. domácí, ač stopy jeho nalézají se zde domněle již v usazeninách diluviálních. Dingo dosahuje velikosti prostředního psa ovčáckého, jest hlavy nemotorné, tuponosé, ocasu chvostnatého, barvy neurčité, bledožlutavorudé. Rozšířen jest po vší pevnině v hustějších lesích Australie a pokládají jej zde za nejhoršího nepřítele stád ovcí. Druhdy křižuje se s fenami krotkými. Způsobem života podobá se více lišce než vlku. Zdivočilí psi v Turecku, Řecku a již. Rusku nazývají se paria; houfy těchto psů bez pána obléhají města a vesnice, vnikají i do ulic, živí se zdechlinami a odpadky; druhdy stávají se silným rozmnožením pravou trýzni země. – Skutečně divocí psi jsou: Kolsun (buansu, Canis [Cyon] dukhunensis Sykes, C. primaevus Hodgs.) velikosti chrta, srsti pěkně hnědočervené, jenž obývá celou Himálaju od horního Indu a Kašmíru na vých. po Assam a lesnaté krajiny Přední Indie. Honí ve smečkách 50 – 60 kusů, napadaje zvěř i jiné šelmy. Člověku se vyhýbá. Jiný druh jihoasijský jest adjag (C. rutilans Sol.) menší a slabší předešlého, výrazu divočejšího. Třetí druh p. č. vlk alpský (C. alpinus Desm.) podobá se kosmatému psu ovčáckému, dosahuje 1,3 m délky, z čehož 35 cm připadá na ocas, a výšky 45 cm. Žije v pohořích, v prameništi Jeniseje, na středním toku Oky a v údolí Amurském. Brazilský p. lesní (C. [Icticyon] venaticus Lund.) stal se již vzácným v pralesích Brazilie i liší se počtem zubů (36) ode všech psů jiných. Bše. – Psi myslivečtí jsou věrní průvodci a neúnavní pomocníci myslivců při honbách a provozování myslivosti vůbec. Smíšením různých plemen, zvláštním chovem a rozličným cvičením vyvinulo a ustálilo se několik druhů mysliveckých psů, z nichž nejobyčejnější jest: Vodič sloužící k vyhledávání stop zvěře jelení, dančí i černé, kterou »znamená« tak, že určitě poznati lze, jaká zvěř zdržuje se v léči obešlé; barvář pronásledující postřelenou zvěř, aby ji bud' stavil anebo lapil, a jest tedy jeho nejhlavnějším úkolem sledovati po barvě (krvi), vyšetřiti stanoviště postřelené zvěře, hlásiti živé i mrtvé zvíře a odbíhá-li, pronásledovati je, pokud se nestaví a dostřeleno neb »zaraženœ býti nemůže; honič vyhledávající a vytrvale honící různou zvěř, dokud není zastřelena nebo lapena; jamník (jezevčík) sloužící k vyhlédávání a stavění lišek, jezevců v brlozích, odkud se tito pak dobývají (vykopávají), také je z brlohů vyhání, aby byli buď chyceni nebo zastřeleni a mimo to užívá se ho též za honiče rozličné zvěře, nejvíce srnčí, zajícův i lišek a pod., někteří slouží i za barváře; ohař, koroptvář, stavěcí pes, nejušlechtilejší z mysliveckých psů i nejoblíbenější a nejvíce při provozování myslivosti sloužící a to k vyhledávání koroptvi, bažantů, sluk, divokých kachen, křepelek i zajíců, před kterými vytrvale tak dlouho stojí, až vybídnut jest k vyplašení, přináší zastřelenou zvěř a vykonává i jiné rozličné služby jsa skoro stálým průvodcem myslivce. Mezi mysliveckými psy přední místo zaujímá ohař a nejhlavnější druhy jsou: 1. český ohař; 2. angličtí ohaři: a) dlouhosrstí (setter), b) krátkosrstí (pointer); 3. francouzští ohaři: a) dlouhosrstí (épagneuls), b) krátkosrstí (bragues), c) hrubosrstí (griffons); 4. němečtí ohaři: a) dlouhosrstí, b) krátkosrstí, c) hrubosrstí neb ostnosrstí. Mimo tyto nejdůležitější druhy mysliveckých psů používá se k lovu zvěře ještě jiných a jest to zejména parforsník k pronásledování zvěře, až tato je tak unavena, že může býti zastřelena neb zaražena; štvanič a stavěč k vyhledávání a zadržení černé zvěře, medvědů, vlků atd., kde tito ještě jsou; chrt sloužící k chytání zajícův a lišek i srnců, p. vodní k lovu vodní zvěře na rybnících; křepelář vyhledávající křepelky v luční trávě neb na požatém roli, před kterými pevně stojí, dokud střeleny neb do sítě lapeny nejsou, a jiní psi myslivečtí, ale těchto v nynější myslivosti méně se upotřebuje. črn.